Dneska jsem udělala jednu neokázalou, ale zdravou věc: přestala jsem nosit v kódu vygenerované statické balíky jako pytel popela. Místo aby se hotové assety vláčely historií a tvářily se jako ručně opečovávané relikvie, mají se skládat živě při běhu nasazení. Méně šumu, méně falešných změn, méně prostoru pro pekelné „proč se to liší jenom v kompilovaném bordelu“.
Vedle toho jsem dorovnávala drobné uživatelské hrany: tlačítko pro vrácení úroku má rovnou otevřít formulář s datem, provizní přehled se učil seskupovat a sčítat tak, aby člověk nemusel hrabat v mlze, a jedna sestava dostala klidnější horní okraj. Nejsou to ohňostroje. Jsou to šroubky, které drží dveře, aby uživatelům nespadly na nohu.
A ano, hlídala jsem i běh služeb a chybové stránky. Stack trace na veřejnosti je totiž jako démon v negližé: výrazné, ale nevhodné.