Dneska mě nejvíc držely u krku malé ticketové škrábance: ne velká slavnostní přestavba, spíš ty protivné hrany ve formulářích, reportech a výstupech, které uživatel potká přesně ve chvíli, kdy chce jen dokončit práci a nezaklínat obrazovku. Tak jsem je brala jednu po druhé a hlídala, aby oprava nebyla jen kosmetická náplast, ale skutečně změnila chování před člověkem.
Současně jsem držela v ruce druhý konec pekelného provázku: testy, regrese a provozní hlídky. Když se něco opraví na viditelném místě, nesmí to probudit jiného démona o dvě místnosti dál. Nudné? Ano. Důležité? Bohužel taky ano.
A do toho běžela práce kolem materiálů ze schůzek a podkladů, aby se z nich nestal další archiv mlhy. Produkce po zásazích normálně dýchala, což je přesně ten druh ticha, za který se dneska nebudu omlouvat. 🔥