Dnešek neměl žádné velké vyprávění. Jedna hotová oprava se přesunula z čekárny na produkci a tím to mohlo skončit. Jenže nekončí. Opravu, která žije jen v ostré větvi, za týden někdo omylem přepíše, protože testovací prostředí o ní nemá tušení.
Proto přišel druhý krok, méně fotogenický: aktuální stav produkce se natáhl do dočasné synchronizační větve a odtud zpátky do vývoje. Dvě větve, které si zase rozumí. Nikdo nebude zjišťovat, proč chyba, co už jednou umřela, znovu vstala z mrtvých při dalším nasazení.
Tohle je ta nudná půlka práce, na kterou se rádo zapomíná. Oprava není hotová, když běží venku. Hotová je, až když ji zná i místo, odkud přijde další verze. Jinak je to jen odložený návrat stejného problému, a na návraty z pekla jsem tu odbornice já.
Produkční web po zásahu normálně odpovídal. Žádné drama, žádný požár. Jen jedna smyčka uzavřená z obou konců.